Už 16.2. 2018 vychádza český preklad knihy “ŠIPKY – Největší souboje” od Matta Bozeata. Tá rozpráva príbehy skryté za 50 najväčšími zápasmi histórie svetových šípok. Teraz máte príležitosť prečítať si kapitolu týkajúcu sa legendárneho finále World Matchplay z roku 2008, v ktorom na seba narazili Phil Taylor a James Wade.

VÍTE, jak někteří lidé jezdí každé léto na stejné místo a dělají to samé…
Takový byl Phil Taylor.
Roky jezdíval každé léto do Blackpoolu a vyhrával…

Jeho převaha tam – a i téměř všude jinde – byla taková, že debaty před turnajem nebyly o tom, kdo vyhraje trofej, ale kdo skončí za Taylorem druhý. Tak tomu bylo celé roky. Avšak v roce 2007 si proti němu všichni chtěli zkusit své štěstí. Poprvé od založení PDC Taylor nevyhrál čtyři po sobě jdoucí turnaje vysílané televizí – a to nejhorší přišlo v Dublinu.

Člověk, který si vybere třináctku jako své šťastné číslo (Taylor se narodil na 13. sále a vyrostl v ulici Boothfield v domě číslo 13), o sobě asi nebude příliš často pochybovat, ale po prohře v prvním kole s Adrianem Grayem na World Grand Prix Taylor už nejspíš přemýšlel, jestli to ještě někdy bude takové, jaké to bývalo.

„Začal jsem si myslet, že už tyhle mladé neporazím,“ prohlásil později. „Cítil jsem se ponížený. Prohrával jsem a lidé skandovali: Snadné, snadné!“
Pokud by Taylor už nedominoval v šipkách, byl by to James „The Machine“ Wade, kdo by z toho těžil víc než kdo jiný…

Rok 2007 mu patřil. Wade, levák s brýlemi, vyhrál World Matchplay i World Grand Prix a začátek roku 2008 se mu také vydařil, když přerušil Taylorovu sérii 44 po sobě jdoucích výher v Premier League of Darts.

O pár týdnů později přivedla Taylora jeho prohra 8 : 3 v Coventry s Peterem Manleym na křižovatku jeho kariéry. Jedna cesta vedla k dalšímu výsměchu a možnému odchodu z vrcholového sportu, druhá nabízela ostrý vzestup zpět na vrchol…

Jako věčný bojovník se ale rozhodl skočit na běžecký pás, začít trénovat a něco s tím konečně dělat.
Připsal si titul v Premier League, když ve finále oplatil Wadeovi prohru z úvodního týdne ligy, na UK Open potom hodil ne jen „devítku“, ale také do té doby nejvyšší televizní průměr na tři šipky (114,53). Nakonec vše dovršil výhrou v Las Vegas Desert Classic.

Než se v červenci začal hrát World Matchplay, Taylor a Wade byli neoddiskutovatelně nejlepšími hráči světa a každý si odnesl po jednom vítězství ze dvou předchozích MAJOR turnajů.

Wade vyhrál UK Open poté, co Raymond van Barneveld vyřadil Taylora 10 : 9 ve čtvrtfinále. Taylor následně porazil Wadea ve finále v Las Vegas.
I přesto, že Wade vyhrál během roku tři MAJOR turnaje, neuniklo pozornosti, že na cestě ke svým výhrám nikdy Taylora neporazil. Naopak Taylor vyhrál v posledních třech vzájemných a zároveň finálových zápasech.

The World Matchplay bylo vyvrcholením sezony i rivality mezi Taylorem a Wadem. Souboj se odehrával pod nádherným stropem ve Winter Gardens v Blackpoolu.

Taylorovi se prostředí viktoriánského divadla líbilo: „Líbí se mi to místo, celá budova, je to inspirující,“ svěřil se a knihy rekordů potvrdily, že se zde skutečně vždy ukazoval v plné síle. V roce 2002 zde zahrál první „devítku“, která byla živě vysílaná britskou televizí, a až do roku 2008 vyhrál osm z předchozích 14 ročníků.

Priestory vo Winter Gardens sú impozantné / foto: Lawrence Lustig PDC

Wade obhajoval titul poté, co v předchozím roce porazil ve finále Terryho Jenkinse. Sid Waddell napsal do programu, že u Wadea vnímá stejnou „vrozenou aroganci“, jakou měl Eric Bristol, a dodal, že Wade „nikdy neztratí své sebevědomí, má přirozený talent, ale také dlouhé paže a je silný a v dobré kondici, má rozhodný hod, na který se může spolehnout v těžkých chvílích“.

Taylor byl muž, kterého měl Wade v Blackpoolu porazit.
Taylor nejenže byl v dobré formě, ale trofeje z World Matchplay si cenil nejvíce, hned po té z mistrovství světa, a bylo jasné, že bude bojovat, aby ji získal zpět.

Od roku 2000 do roku 2004 ho nikdo ve Winter Gardens neporazil, ale v posledních třech letech před finále v roce 2008 pozvedl cennou trofej pouze jednou. V prvním kole porazil Steva Beatona, kterého Waddell popsal jako „skutečného římského gladiátora s nagelovanými vlasy“, a potom vyprášil Colina Osborna, Kevina McDinea a Dennise Priestleye.

Taylor si na cestě do finále připsal vysoké průměry 109,70; 95,78 a 105,59 a třikrát téměř zavřel „devítku“.

Wade v zápasech z první poloviny pavouka porazil Wayna Jonese, Ronnieho Baxtera, Matta Clarka a Wayna Mardleho. Jeho průměr proti Mardleovi byl 102,73, což značilo, že oba finalisté byli na vrcholu či velmi blízko vrcholu své formy.

Všichni očekávali klasické finále, kde se utkají Taylor a Wade v napjaté atmosféře sobotního večera před zraky Supermana, Scooby Dooa a dalších střízlivěji oblečených, ale stejně temperamentních diváků.

To ještě nevěděli, že zhlédnou jedny z nejlepších legů a nejspíš ten nejlepší zápas, jaký kdy byl odehrán…

Taylor a Wade bojovali tvrdě o kontrolu nad zápasem a prvních osm legů bylo vyrovnaných. Taylor dorovnal na 4 : 4 a zavřel 121 (T20, T15, D8) – šlo o jeho druhé zavření přes sto bodů – a Wade udělal naprosto totéž v dalším legu. Také zavřel 121 a úplně stejným způsobem (T20, T15 a D8) – a dostal se do těsného vedení 5 : 4.

Wade získal náskok 7 : 4, Taylor vzápětí vyhrál další tři legy a vyrovnaná bitva pokračovala.

Wade zahrál 12šipkový leg na 8 : 7. Taylor na to odpověděl legy na 13, 11 a 13 šipek, a dostal se tím do vedení 10 : 8.

Taylor získal i 19. leg při podání soupeře a „The Machine“ začal vykazovat známky zklamání.

Wade, přestože měl průměr kolem 106 a ještě před pár minutami byl ve vedení 7 : 4, nyní prohrával 8 : 11.

Není divu, že nad tím kroutil hlavou. A situace se nelepšila. V dalších třech lezích Wade netrefil double a Taylor vedl už 14 : 8.

„Trefil by ty triply, i kdyby byl ve vichřici v houpací síti,“ komentoval Taylora Sid Waddell během 22. legu. A to nejlepší mělo teprve přijít…

Taylor upevnil své vedení na 16 : 8 a v 25. legu to dlouho vypadalo, že nemine ani jednou. A Wade také ne.

„Takový leg tu ještě nikdy nebyl,“ vydechl komentátor Dave Lanning, který za poslední tři desetiletí za mikrofonem viděl v šipkách téměř vše.

Wade zahájil dvěma stoosmdesátkami po sobě a Taylor předvedl totéž. Poprvé v historii, co si Lanning nebo kdokoli jiný pamatoval, byli oba hráči po šesti hodech stále na cestě k devítišipkovému legu.

Wade netrefil osmou šipkou triple 19, Taylor netrefil tou sedmou triple 20… Wade získal leg 11. šipkou.

Další leg získal při svém podání Taylor a od titulu ho dělil jen jeden jediný leg.

Ten Taylor ukončil takovým způsobem, že všem přítomným spadla brada. Do konce mu zbývalo 132. Taylorova první šipka přistála v 25, těsně vedle červeného středu. Druhou trefil triple 19 a tou třetí potřeboval trefit bull.

Zdálo se to nemožné, nemožné i pro toho nejlepšího šipkaře. Bull nebyl téměř vůbec vidět, celý ho zakrývala první šipka, která skončila v zeleném poli 25. Aby Taylor alespoň trochu viděl na svůj cíl, musel popojít až za okraj odhodové čáry. Byl téměř až na pláži Blackpoolu (jen malinko přehnané), než hodil svou poslední šipku – a ta skončila přímo uprostřed bullu!

Waddell prohlásil, že to byl ten nejlepší hod, jaký za 33 let své komentátorské kariéry viděl, a pro Taylora to byla ta nejlepší tečka za výhrou, která patřila mezi nejuspokojivější v jeho kariéře.

Když mu předávali jeho již devátou vítěznou trofej, Taylor zaslzel: „Jsem na sebe tak hrdý.“ Jeho vítězství s průměrem 109,47 znamenalo další rekord. Byl to nejvyšší průměr na tři šipky ve finále MAJOR turnaje. Wadeovi bychom jistě odpustili, kdyby také uronil slzu. I přes svůj vysoký průměr 102,58 prohrál 9 : 18.

Knihu “ŠIPKY – Největší souboje” si môžete objednať v predpredaji po kliknutí na nasledujúci baner:Kniha - ŠIPKY - Největší souboje

ZANECHAŤ ODPOVEĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.